S devianty na věčné časy!

Povídkový triptych Eduarda Vacka o deviantech, deprivantech a vůbec podivných lidech s různými úchylkami uzavírá třetí díl s názvem: „S devianty na věčné časy.“ Předcházely ho dvě knihy: „Mí devianti mi rozumějí“ a „Rozumím svým deviantům“. Autor nás ve svých příbězích provází ložnicemi, swingerskluby, hospodami, redakcemi, ale také parlamentem a dalšími pracovišti a místy, naposledy také dokonce generálním ředitelstvím Vězeňské služby, kde si různí devianti realizují své představy, které jim jejich naplnění dopřává pocity extáze, seberealizace, či podivné harmonie. U některých povídek zaváháme, zda jde o skutečné příběhy (snad dokonce prožité samotným autorem) nebo o čirou tvůrčí fantazii, která často přesahuje obrazotvornost všedních dnů. Jinde však jde zřejmě o téměř stenografický záznam skutečného děje. V humorném, někdy tragikomickém díle převládá všudypřítomný, často obskurní sex jako hlavní motivace jednání hrdinů jednotlivých příběhů. Eduard Vacek (1947), prozaik, básník, výtvarník, publicista. V roce 1982 založil Patafyzické kolegium Teplice a vydával samizdatový sborník Pako. V letech 1986–1987 byl dvanáct měsíců vězněn za „zjevnou neúctu ke společnosti,“ které se měl dopustit jeho vydáváním a publikováním dalších textů (Vokno, Jazzstop), které „hrubě urážely budovatelské úsilí pracujícího lidu“. Po propuštění napsal knihu “Občanský průkaz prosím”, kde popsal své zkušenosti z vězení. Dále vydal knihy “Povídky”, “Sviňoďasi” a “Příběh muže, který nebyl účasten na lásce paní P.” Je spoluautorem antologie české patafyziky “Hovnajs” a almanachu absurdity “...ode dna!” Publikoval v novinách a časopisech Pako, Clinamen, www.idialog.cz, Mladá fronta Dnes, Nové knihy, Reflex, Směr, Severočeská revue, Zemědělské noviny a dalších.