Slavnost bezvýznamnosti

„Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymyslíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v miliontém a miliontém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe. A představ si, že ten obří strom je vkořeněný do vulvy jediné malé ženy, první ženy, ubohé bezpupečné Evy. Když jsem otěhotněla já, viděla jsem se jako část toho stromu, visící na jedné z jeho šňůr, a tebe ještě nenarozeného jsem si představovala, jak se vznášíš v prázdnotě, zavěšený na šňůře čouhající z mého těla, a tehdy jsem začala snít o vrahovi, který tam úplně dole tu bezpupečnou ženu podřízne, představila jsem si, jak její tělo dokonává, umírá, jak se rozkládá, takže celý ten ohromný strom, který z ní vyrostl, naráz ztrácí kořeny, svůj základ, a začíná se kácet, viděla jsem nekonečné množství jeho větví padat jako obrovský déšť, a chápej mě dobře, nesnila jsem o tom, že skončí lidské dějiny, že se zruší budoucnost, ne, ne, přála jsem si totální zánik lidí s jejich budoucností i minulostí, s jejich počátkem i koncem, s celým trváním jejich existence, s celou jejich pamětí, Neronem i Napoleonem, s Buddhou i Ježíšem, přála jsem si totální zničení stromu vkořeněného do malého bezpupečného břicha první hloupé ženy, která nevěděla, co dělá a jaké hrůzy nás bude stát její mizerná soulož, která jí určitě nepřinesla ani tu nejmenší rozkoš...“